Používáme cookies, abychom mohli obsah stránky přizpůsobit Vašim potřebám.
  • Speciální efekty na objednávku









  • Henry Lawson, Výbušný pes - povídka

    Nedávno jsem při hledání nějakých souborů na externím disku narazil na povídku Výbušný pes. Napsal ji australský spisovatel Henry Lawson. Děj povídky se odehrává někde u zlatokopů v australské buši ve druhé polovině 19. století. V českém překladu byl text otištěn v nějakém časopise, někdy v 80. letech minulého století (víc si o zdroji nepamatuji).  Povídka se mi tenkrát velice líbila, takže jsem si ji z časopisu vystřihl a schoval. Ten výstřižek jsem časem nechal přepsat a uložit jako dokument ve Wordu, papír jsem vyhodil. No a protože  mě ta povídka oslovila i teď, po tolika letech, napadlo mě, že bych se o ni podělil s ostatními, kteří zavítají na stránky tohoto blogu. 

    Henry Lawson,  Výbušný pes

    Dave Regan, Jim Bentley a Andy Page kopali šachtu u Kamenitého potoka – pátrali v křemeni po bohaté zlaté žíle, o níž se tvrdilo, že se nalézá tam někde nablízku. Všude se tvrdí, že se tam někde nablízku nalézá nějaká bohatá žíla – je jen otázka, zda se nalézá deset či sto stop hluboko pod zemí, a kterým směrem se táhne. Narazili na hodně tvrdou skálu a také na vodu –museli ji vypumpovat, a to je zdrželo. Skálu lámali postaru pomocí střelného prachu a časované rozbušky. Udělali si na patronu obal ze silného režného plátna nebo z plachtoviny a jako do jelita do ní nacpali střelný prach, zavrtali do něho rozbušku, obal na otevřeném konci ovinuli kolem vyčnívající rozbušky a pevně sešili, potom patronu namočili v rozpuštěném loji, aby obal byl vodotěsný, zapustili ji do jak nejlíp vysušeného vývrtu ve skále, zasypali ji suchou prstí, a pak vývrt zaházeli hroudami hlíny a rozbitými cihlami a všechno dobře udusali. Pak zapálili volný konec doutnáku, vylezli z šachty a čekali. Po výbuchu zbyla škaredá díra a kamenná tříšť tak na půl trakaře. V potoce byla spousta ryb : sladkovodní parmy, tresky a sumci. Parta moc ráda jedla ryby a Dave s Andym na ně rádi chodili. Andy vydržel chytat ryby na udici třeba tři hodiny za sebou, když ho občas povzbudili „něčím na zub“, nebo mu dali trochu „líznout“ – asi tak každých dvacet minut. Když ulovili víc ryb, než mohli sníst, řezník jim je vždycky ochotně vyměnil za maso, ale v zimě ryby nebraly. V potoce bylo málo vody, byl to spíš řetěz tůněk, od nejmenších louží, kde bylo všeho všudy pár kbelíků vody, až po dost velké tůňky o průměrné hloubce šest až sedm stop – a tak mohli z těch mělčích nabírat vodu i s rybami a v hlubších lovili ryby tím způsobem, že v nich zvířili bahno a ryby plavaly navrch. Sumci měli po obou stranách hlavy ostny a Dave říkal, že když se o ně člověk píchne, má z toho pěknou polízačku. Andy si třeba zul boty, vyhrnul si kalhoty a vlezl do tůňky, ale píchl se do nohy a měl z toho pěknou polízačku. Dave zase jednou chytil sumce do ruky, a taky se píchl a taky z toho měl pěknou polízačku: celá paže mu otekla, a bolest mu vystřelovala nahoru, až do ramena a dolů až do břicha, prý jako když ho jednou bolely zuby, a nespal z toho dvě noci – jenže bolest zubů prý nebyla tak „urputná“. Dave dostal nápad: „Co kdybychom v nejhlubší tůni nechali vybuchnout patronu? Já bych to zkusil.“ Dave to vymyslela a Andy to měl provést. Andy obyčejně uskutečňoval v praxi Davovy návrhy, když vůbec byly proveditelné – a když nebyly, kamarádi svalovali vinu za nezdar na Andyho a musel si nechat líbit jejich posměch. Andyho patrona byla asi třikrát větší než ta, kterou lámali skálu. Jim Bently prohlásil, že tak velikánskou patronou by mohli vyhodit do povětří koryto řeky. Vnitřní obal si Andy udělal ze silného režného plátna, do střelného prachu hezky hluboko zavrtal konec doutnáku dlouhého šest stop a otvor patrony kolem rozbušky pevně stáhl šňůrou do biče. Chtěli spustit patronu do vody a k druhému konci doutnáku připevnit plovák, aby zůstal nad vodou a mohli jej zapálit. Andy namočil patronu do rozpuštěného vosku, aby byla vodotěsná. „Musíme ji chvíli nechat ve vodě,“ řekl Dave, „než se ryby vzpamatují z úleků, protože je to vyděsí, až patronu spustíme do vody – pak si ji spíš troufnou očmuchávat, a proto musí být úplně vodotěsná.“ Aby výbuch patrony byl ještě silnější, Andy na Davův návrh omotal patronu pruhem plachtoviny, z které si dělali vaky na vodu, a na vrchní obal z plachtoviny přilepil několik vrstev tlustého hnědého kartónu – z jakého jsou pouzdra na raketách, které se vypalují při ohňostroji. Přilepený karton nechal vyschnout na slunci, patronu zašil do dvou vrstev tlusté plachtoviny a po celé délce ji omotal pevně utaženým provazcem od udice. Dave byl ohromně vynalézavý a všechny návrhy měl vždycky důkladně promyšlené. Patrona měla tedy velice tlustý a pevný obal – byla to úplná bomba, ale Dave a Andy nechtěli nic riskovat. Andy pak z opatrnosti patronu ještě zašil do plachtoviny, znovu ji namočil do rozpuštěného loje a omotal silným drátem, zase ji máčel v loji a pak ji opatrně postavil opřenou o stanový kolík, aby ji měl po ruce na očích, a volně kolem ní ovinul zápalnou šňůru. Pak se šel podívat k táboráku, jestli už změkly brambory,které tam ve slupkách nechal vařit v kotlíku, chystal se usmažit k obědu pár kotlet. Dave a Jim celé odpoledne pracovali u srubu, něco tam vyspravovali. Měli velkého černého honícího psa – vlastně už hodně velké štěně, dovádivého čtyřnohého kamaráda – celý uslintaný je neustále obskakoval a chlupatým ohonem bičoval do nohou. Mordu měl skoro pořád rozšklebenou ruměnným, idiotským uslintaným úsměvem, jímž projevoval radost ze své vlastní hlouposti. Zřejmě bral život, svět, své dvounohé kamarády i své vlastní pudy jako náramně povedený žert. Aportoval všechno, i odpadky a smetí, které Andy vyklízel z tábora. Mívali kočku, ale ta ve velkém letním horku chcípla a Andy ji zahodil hezky daleko do křoví, ale jednou časně zrána ji pes našel, když byla chcíplá už asi týden, přinesl ji zpátky do tábora a strčil do stanu; mládenci se o ní dověděli po čichu, ještě něž vyšlo slunce – probudili se a div se v letním horku nezalkli hnilobným zápachem. Když si šli zaplavat, skákal za nimi do vody, chňapal je po rukou, pokoušel se plavat s nimi a škrábal jim tlapkami po nahém těle. Zamilovali si ho pro jeho dobrosrdečnost a hravost, ale když si chtěli nerušeně zaplavat, museli ho uvázat v táboře. Celé dopoledne s velkým zájmem přihlížel, jak Andy vyrábí patronu, a hodně mu přitom překážel – mermomocí mu chtěl pomáhat. Ale kolem poledne se běžel podívat ke srubu, jak se tam Dave s Jimem činí a vrátil se s nimi do tábora na oběd. Když je Andy zdálky uviděl, postavil na oheň pánev se skopovými kotletami – ten den měl na starosti vaření. Třebaže bylo horko, Dave a Jim se postavili zády k ohni, jak to mají muži z buše ve zvyku za každého počasí, a čekali, až bude oběd hotový. Pes čmuchal kolem stanu, jako by postrádal něco, co tam ještě patří. Andy pořád myslel na to, jak by patronu zdokonalil : zahlédl v křoví prázdnou plechovku od petroleje, která se tam v slunci leskla, a napadlo ho, že by nebylo špatné do té plechovky upěchovat směs hlíny, písku a kamínků a pak do ní patronu vecpat, aby se síla výbuchu ještě zvýšila. Možná že byl Andy vedle z vědeckého hlediska, ale nápad se mu zamlouval. Jim Bently se o jejich „zatracené pitomosti“ tentokrát vůbec nezajímal. Andy si ještě všiml prázdné plechovky od sirupu s s přiletovaným úzkým hrdlem, aby sirup snáz vytékal, a napadlo ho, že by to taky bylo znamenité pouzdro na patronu: mohl by do plechovky ještě nasypat střelný prach a doutnák protáhnout tím hrdlem, pak je zašpuntovat a zapečetit voskem. Obrátil se od ohně chtěl do Davovi navrhnout, ale Dave se zrovna v té chvíli ohlédl k ohni, co dělají kotlety – a dal se na úprk. Vysvětloval to potom tak, že se mu zdálo, jako by omastek na pánvi nějak moc prskal, a proto se chtěl podívat, jestli se kotlety nepřipalují. Jim se také ohlédl a hned se pustil za Davem. Andy zůstal stát jako přikovaný a vyvaloval na ně oči. „Utíkej, Andy, utíkej!“ křičeli na něho. „Utíkej! Koukni se za sebe, hlupáku!“ Andy se pomalu otočil a koukal – těsně za sebou viděl psa s patronou v zubech, drze vyceněných v nejidiotštějším úsměvu. Ale to nebylo všechno. Jak se kolem ohně přibližoval k Andymu, táhl za sebou zápalnou šňůru, jejíž zákruty šlehaly po žhavých oharcích, až z nich lítaly jiskry; konec doutnáku, Andym pečlivě rozcupovaný, aby se dal snáze zapálit, už začínal syčet a prskat. Andy měl zřejmě nohy mnohem čilejší než mozek – ihned mu nadskočily a tryskem se mu rozběhly za Davem a Jimem. A za Andym se rozběhl pes. Davy a Jim byli dobří běžci – Jim byl z nich nejlepší – na krátké trati. Andy sice byl pomalý a těžkopádný, ale měl sílu a dech a výdrž. Pes kolem něho skákal, asi radostí, že našel kamaráda, s kterým si může zadovádět. Dave a Jim se po nich ohlíželi a křičeli: „Neutíkej za námi! Neutíkej za námi, pitomče, blázne!“ Ale Andy jim byl pořád v patách, ať před ním kličkovali jak chtěli. Nikdo z nich pak nedovedl vysvětlit, o nic líp než ten pes, proč takhle jeden honili druhého – Dave pořád kličkoval v patách za Jimem, Andy za Davem a pes kroužil kolem Andyho – zápalná šňůra už doutnala, švihala sem tam, syčela, prskala a smrděla. Jim hulákal na Dava, by ho přestal honit, Dave křičel na Andyho, aby utíkal jinudy – aby „se rozptýlili v terénu.“ Andy řval na psa a posílal ho domů. Pak Andymu začal pracovat mozek, povzbuzený nebezpečím: snažil se v běhu psa odkopnout, ale pes vždycky uskočil; Andy v běhu sbíral klacky a kamení, házel je po psu a zas běžel dál. Pes pochopil, že s Andym nejsou žádné špásy, tak ho nechal a rozběhl se za Davem. Dave si duchapřítomně uvědomil, že to ještě chvíli potrvá, nežli šňůra dodoutná k rozbušce – sehnul se v běhu a chňapl po psu, chytil ho za ohon, prudce jím škubl, vytrhl mu patronu z tlamy a mrštil jí co nejdál, ale pes po ní okamžitě skočil a čile ji aportoval. Dave na psa řval a nadával mu, a když pes viděl, že s ním Dave nechce mít nic, nechal Dava být a utíkal za Jimem, který už byl hodně napřed. Jim se vyšvihl na stromek a vyšplhal po něm jako mýval, ale byl to mladý stromek a Jim se bez rizika nemohl dostat výš než tak deset, dvanáct stop nad zem. Pes položil patronu pod stromek, opatrně jako by to bylo maličké kotě, a radostně dováděl a skákal a poštěkával. Patrně si to hravé štěně myslelo, že tohle patří k legraci – a mělo pravdu – Jim si jí aspoň užil. Zdálo se mu, jako by šňůra doutnala rychlostí jedné míle za minutu. Pokoušel se vyšplhat ještě výš, ale stromek se ohnul a praskl. Jim dopadl rovnou na nohy a utíkal dál. Pes honem popadl patronu a běžel za ním. Trvalo to celé jen několik vteřin. Jim doběhl k vykopané jámě hluboké asi deset stop a skočil do ní – padl do měkkého bahna – a byl v bezpečí. Pes na něho chvíli koukal dolů a poťouchle se šklebil, jako by si myslel, že by to byla ohromná legrace, kdyby patronu hodil na Jima. „Jdi pryč, Tommy,“ domlouval mu mírně Jim, „jdi pryč!“ Tommy se rozběhl za Davem, který byl jediný v dohledu – Andy se totiž schoval za skácený kmen a ležel na zemi na břiše s obličejem přitisknutým k zemi, protože si vzpomněl na obrázek z rusko-turecké války, na kterém Turci leželi v okruhu kolem vybuchlého šrapnelu a taky měli obličeje přitisknuté k zemi (jako by se styděli). U potoka stála při silnici malá hospoda nebo kantýna – od srubu tam nebylo daleko. Dave už byl zoufalý, v jeho vydrážděné obraznosti čas pádil mnohem rychleji než ve skutečnosti, a tak Dave zamířil k té hospodě. Na verandě a ve výčepu náhodou sedělo dost chlapů z buše. Dave se vřítil do výčepu, dveře za sebou přibouchl a na vysvětlenou hospodskému, který na něho udiveně vyvalil oči, Dave zasípal: „Můj pes – ten blbec – běží za mnou s časovanou patronou v hubě!“ Pes viděl, že má hlavní dveře zavřené, tak oběhl stavení, vrazil dovnitř zadním vchodem a už stál ve dveřích z chodby, pořád s patronou v hubě, od níž se táhla prskající zápalná šňůra. Chlapi vyrazili z výčepu a Tommy se rozběhl hned za jedním, hned za druhým, protože byl přece štěně a chtěl se skamarádit se všemi. Chlapi zahnuli za roh a někteří se zavřeli ve stáji. Ve dvoře stála na kůlech kuchyň z prken se střechou z vlnitého plechu, a v ní několik žen pralo prádlo. Dave se tam s hospodským vecpali a zavřeli dveře – hospodský Dava zuřivě proklínal, nadával mu blbců a bláznů a mermomocí chtěl vědět, co tam u nich k ďasu pohledává. Pes vrazil mezi kůly, ale naštěstí pro ty v kuchyni byl pod ní zalezlý šeredný, zlý, zparchantělý starý řeznický pes a olizoval si tam svou prašivinu – poťouchlý rváč a zloděj, kterého se sousedé již léta pokoušeli zastřelit nebo otrávit. Tommy postřehl nebezpečí – měl s tím psem už zkušenost – vyrazil zas ven a přes dvůr a pořád patronu třímal. Na dvoře ho řeznický pes dohonil a zakousl se mu do srsti. Tommy upustil patronu, zděšeně zakňučel a utíkal do buše. Řeznický pes běžel za ním až k plotu a pak se vrátil, aby se podíval, co tam ten druhý nechal. Ze všech koutů a děr se přikradli psi – vychrtlí, chladnokrevní psi na lov klokanů, všelijací kříženci ovčáckých a řeznických psů, zlí černožlutí hafani – kteří se potmě blíží za člověkem, chňapají mu po nohou a z ničeho nic zase zmizí – a uštěkaní, ukňučení voříškové. Drželi se v uctivé vzdálenosti od šeredného řeznického psa, protože bylo nebezpečné se mu přiblížit, když si myslel, že našel nějaké žrádlo pro psa nebo pro kočku. Dvakrát patronu očenichal a zrovna si chtěl opatrně přičuchnout potřetí, když- V patroně byl dobrý střelný prach – nejnovější značky – Dave si ho nedávno objednal ze Sydney, a patrona byla udělaná znamenitě. Andy měl velkou trpělivost a všechno dělal velmi důkladně a pečlivě – měl také šikovné ruce, dovedl zacházet s jehlou, nití, plachtou a lanem, skoro jako každý námořník. Chlapi z buše vyprávějí, že kuchyň poskočila na kůlech a zas na ně dopadla zpátky. Když kouř a prach prořídl, válely se zbytky šeredného řeznického psa až u plotu a vypadaly,jako by je byl kůň odkopl do ohně, pak jako by je byl v prachu párkrát přejel naložený vůz a nakonec odmrštil daleko k plotu. Osedlaní koně, kteří byli předtím uvázaní ke sloupkům verandy, v mračnech prachu divě cválali po silnici s vlajícími přetrženými otěžemi; a za plotem se všude v křoví kolem dokola, na všech světových stranách, rozléhal štěkot psů. Dva na noc utekli domů, do svého rodiště, vzdáleného třicet mil, a už tam zůstali, a teprve k večeru se ostatní psi ostražitě vrátili na výzvědy. Jeden se pokoušel belhat jenom na dvou nohách a skoro všichni měli srst více či méně sežehlou; a malý, ožehlý voříšek s pahýlem ohonu, zvyklý v běhu poskakovat na jedné zadní noze a druhou táhnout za sebou přikrčenou, mohl být rád, že si ji celá léta šetřil, protože ji teď potřeboval. Kolem hospody se pak ještě kolik let potulovat starý jednooký řeznický pes, který nesnesl zápach čištěné pušky. Byl to ten, co se tehdy hned po roztrhaném šeredovi nejvíce zajímal o patronu. Chlapi z buše vyprávěli, že to byla velká legrace přiblížit se k němu z té strany, na kterou neviděl, a přistrčit mu k čumáku začouzený nabiják – ani neotočil hlavu, aby se na něj podíval svým jediným okem – uprchl do buše a zůstal tam přes noc. Skoro ještě půl hodiny po výbuch někteří chlapi seděli za stájí na bobku, opřeni o zeď a schouleni do klubka, nebo se váleli v prachu a div neřičeli smíchy. Ve stavení hystericky ječely dvě bělošky a služebná míšenka kolem nich bezradně pobíhala a sběračkou na ně šplíchala studenou vodu. Hostinský pevně svíral svou pištící ženu v náručí a úpěnlivě prosil: „Proboha, přestaň už vyvádět, nebo tě zřežu, až budeš modrá!“ Dave si řekl, že se raději přijde omluvit později, „až se všechno trochu střepe“, a vrátil se do tábora. Tommy, který to všechno způsobil, ten idiotský zparchantělý pes, celou cestu Dava obskakoval, slintal a ohonem švihal Dava do nohou, mordu rozšklebenou a zuby vyceněné v nejvlídnějším ruměnném úsměvu, zřejmě nanejvýš spokojený, jak si za to odpoledne užil legrace. Tentokrát ho Andy uvázal na řetěz, pak usmažil pár skopových kotlet a Dave šel Jima vytáhnout z jámy. A hlavně tímhle se dá vysvětlit, proč kolohnáti z buše pokaždé, když se na koních líně klackovali kolem Davova tábořiště, potom ještě kolik let Dava pronásledovali protáhlým zpěvavým a trochu huhňavým pokřikováním: „Tě – bůh, Da-a-ve! Jak-pak ti berou ryby, Da-a-ve?“